Cesta domů a shrnutí

Dva poslední dny jsme si nakonec užili, i přes vniklé okolnosti. Nechtěli jsme se vzdalovat od letiště, kdyby se cokoliv změnilo, takže jsme se ubytovali v centru Cancúnu a během dne vyráželi autem na pláž. Každý den jsme byli na jiný, aby se to neokoukalo :) Mezi hotelovými soukromými plážemi se dají najít hezké veřejné pláže. Vstup na ně je zdarma, většinou zaplatíte jen za parkoviště a potom za lehátko, když chcete. Jeden den jsme lehátek využili, snad úplně poprvý. Za cenu drinků a oběda, který bychom si stejně dávali jsme měli lehátka zajištěný na celý den.

Možná to byl osud a mělo to tak být. Měli jsme možnost se plácnout na pláž, číst knížku a odpočívat. Tohle přesně jsme měli v plánu, ale v průběhu dovolený se na to nedostalo.
V sobotu jsme zašli na místní trh na snídani a zažít autentickou mexickou atmosféru, tu jsme totiž mezi obrovskými luxusními hotely postrádali.
Samozřejmě jsme každou chvíli kontrolovali stav letenek a četli aktuální zprávy ze všech zemí, které naší cestu mohli nějakým způsobem ovlivnit. Ikdyž nám bylo fajn, už jsme se opravdu těšili domu... to je za normální situace samozřejmě přesně naopak. Pocit nejistoty nebyl příjemnej a uvědomovali jsme si, že už to není sranda. Připadali jsme si jako poslední bílí v celý zemi, což bylo večer v uličkách města nic moc.

Uteklo to rychle a konečně byla neděle ráno. Všechno už jsme měli zabalený, takže jsme vstali ráno v 6 a hned vyrazili vrátit auto a rychle na letiště...chtěli jsme mít radši dost času jako rezervu.  Když jsme vkročili do odletový haly zažívali jsme nepříjemný deja vu. Zamířili jsme rovnou do fronty na odbavení a ukázalo se, že časová rezerva se bude hodit. Ve frontě jsme strávili nekonečný dvě a půl hodiny.

Bohužel jsme nemohli udělat online check-in, protože systém házel chybu - Adamovi chybělo "M" ve jméně. Museli jsme si to teda prostě vystát, ale je pravda, že ani druhá fronta pouze na odbavení kufrů neubíhala moc rychle. Viděli jsme, že hodně lidí mělo stejný problémy jako my ve čtvrtek, takže se to všechno zdržovalo. Když projeli naše pasy, vytiskli letenky a vzali si náš kufr spadl nám neuvěřitelnej šutr ze srdce, to jste museli slyšet :D

Zbylo nám ještě pár pesos, takže jsme v duty-free obchodu koupili tři pálivé omáčky.
Co se týká bezpečnostních opatření - teplotu nám neměřili, sledovali nás ale termokamerou, které se nikdo nevyhnul. Počet lidí s rouškou nebo respirátorem byl necelých 10%. Pár lidí mělo rukavice, aspoň něco, když nesehnali nic na obličej. I přesto to na nás ale působilo, že většině lidí to bylo fuk, kdyby chtěli, mohli si dát přes pusu aspoň šátek nebo cokoliv.
Boarding začínal v 10 hodin, v 10:50 jsme měli odlétat. Když jsme viděli množství lidí, co přišlo po nás k check-inu, bylo nám jasný, že nemůžeme odletět včas... nakonec z toho bylo hodinový zpoždění. Několikrát jsme se šli ujistit, že máme pouze zpoždění a let není zrušenej, protože jsme věděli, že se to aktuálně děje. Naštěstí to nebyl náš případ. Pořád bylo co řešit, až Pája zapomněla na strach z lítání a zvládla start bez většího traumatu.

Čtyř hodinový let ulekl celkem rychle, ale jídlo nebylo součástí, takže jsme se kroutili hlady. Měli jsme sváču, ale nestačila. Nevěděli jsme, jak to bude na letišti v Kanadě vypadat, jestli si tam vůbec budeme mít co koupit. Za normálních okolností bychom šli do salónku, ale předpokládali jsme, že bude zavřenej. Po výlezu z letadla nás ale čekala další zkouška - projít kontrolou (skenování batohů, procházení rámem atd.) Jelikož jsme měli navazující let se stejnou společností, čekali jsme rychlou a pohodovou záležitost. Pánové u kontroly se ale asi špatně vyspali. Zaslechli jsme je říkat, že když jsme z Evropy (nejen my dva, ale většina letadla) tak na nás mají dvojitou pifku než na američany. Možná to bylo i tím, že na letišti bylo všeho všudy pět a půl lidí, tak se mohli nudit. Každopádně na nás řvali pokyny, jako bychom byli vězni. Polovinu všech zavazadel dávali k další kontrole a vyhazovali z nich věci. Stáli jsme tam jenom v ponožkách a bezmocně přihlíželi. U nás se jim nelíbili už zmíněný omáčky z mexického letiště. Co jinýho by mělo projít než zboží z duty-free shopu, v oficiálním pytlíku, zajištěný stahovací páskou a s účtenkou, že? Už jsme je viděli v koši, naštěstí jsme natrefili na nejmenšího debila v uniformě, takže nám dal šanci z každý lahvičku trošku ulejt a nechat si je. Takže Pája musela zpátky před kontrolu, vylejt peníze do záchoda a po cestě zpět absolvovat celou kontrolu znova. Opět sundat boty, projet omáčky skenerem - no komedie. Naše hladový nervy dost tekly. Když lahvičky doputovali ke kontrole, velice "milý" pán nám oznámil, že to v žádným případě neprojde. Odkazovali jsme se teda na jeho kolegu a jeho pokyny. Ten si to nakonec musel prosadit na vlastní zodpovědnost a pustil nás. Uf, díky kámo... slibujeme, že nezabijeme nikoho na palubě pálivou omáčkou.

Po chvíli ale přišla odměna ve formě otevřeného salónku, což znamená neomezené jídlo, pití a pohodlný sedačky. Překvapilo nás, že bylo otevřeno, protože většina obchodů a jiných salónků měli zavřeno, ale o to větší radost jsme měli. Hned jsme se vrhli na teplý jídlo, který bylo fakt výborný. Nemohli jsme vynechat ani sušenky a zákusky, no prostě jsme se přežrali. Díky zpoždění prvního letu jsme měli přestup jenom 4 hodiny a to uteklo rychle. Druhej let byl bez zpozdění a počet lidí s ochrannými pomůckami se zvýšil tak na 20 %. Letadlo nebylo plný, takže jsme měli trojsedačku jenom pro sebe, což pomohlo těch 7 hodin přežít. Samozřejmě se podávalo jídlo, který jsme do sebe ani nedostali :D
Když jsme přistáli v Neměcku, nahnal nám trošku strach celník na přepážce, přes kterou vedla cesta ven z letiště. Zkoumal naše pasy, vyptával se na cestu a chtěl vidět potvrzení o parkování. Se slovy: "tak jděte, ale rovnou domu!" jsme byli volný. Finální úlohou dostat se z únikovky bylo získat zpátky naše auto. Peripetie a domlouvání s pouze německy mluvící paní Hildou už asi vynecháme. Snad to čekaní venku v 2°C neodmarodíme.
Od domečku nás dělili 3 hodiny v autě a hranice. Tam jsme očekávali kolony, ale celej proces trval 3 minuty - kontrola pasů, informace o povinné karanténě a základní poučení. Žádný měření teploty ani nic jinýho.
Jsme šťastně doma. Tímto moc děkujeme všem, kteří nám psali s mysleli na nás. A největší díky patří Páji rodičům, kteří nám uvařili, nakoupili zásoby a připravili nás na následují dva týdny, který strávíme doma. O zábavu máme postaráno, musíme vyzkoušet všechny recepty z kuchařky :)

A teď shrnutí cesty, protože jsme toho viděli spoustu a spoustu věcí nás překvapilo.

Překvapilo nás, že:

- zelená salsa omáčka je vždycky pálivější než červená

- nejvíc nám chutnalo jídlo o kterým jsme nevěděli, že existuje (tortas)

- náš recept na guacamole se od jejich dost liší, nedávají tam vůbec chilli papričku a málo rajčat... doporučili bychom jim to zapracovat 

- nikde neměli chilli con carne, na který jsme se těšili (základní chyba - není to mexický jídlo, ale Americký s kořeny v Mexiku)

- kukuřici jsme čekali všude v hojném počtu a měli jsme jenom pár zrníček :( Když teda nepočítáme tortily, který se z kukuřice vyrábí, v téhle podobě jsme jí do sebe cpali horem dolem
- tradiční a pravé mexické tortily jsou ze 100 % kukuřičné mouky a jsou měkký a vláčný s průměrem cca 10 cm - pšeničné jsou obvyklý v Americe a Evropě

- tvrdý ohnutý prefabrikáty na tacos (které známe například z Mexického týdne v Lidlu) tam vůbec nenajdete

- nachos se vyrábějí ze zbytků kukuřičných tortil, který se nakrájí na trojúhelníčky a usmaží....takže úplně jiný než známe u nás

- objemové míry u pití nedávají smysl, např. 600 ml Coca coly nebo 473 ml piva
- voda není nikde pitná, takže si jí i domácí musí kupovat v plastu :/
- vodu na koupaní ohřívají na střechách v černejch kubíkovej nádržích a tlak ve sprše je proto většinou hodně malej

- použitý toaleťák se nehází do záchodu, ale do koše vedle (mysleli jsme, že to tak funguje jenom v Asii)

- semafory jsou umístěný až za křižovatkou, takže si ho vůbec nemusíte všimnout nebo váháte, jestli je to ten správnej pro vás

- platbu chtějí všude v hotovosti, i v hotelech 

- neuvěřitelný množství policistů, všichni si užívají houkačky a majáky na autech při jakýkoliv příležitosti , jako malí Jardové

- poloostrov je totální placka, nikde žádnej kopec

- nezpozorovali jsme odliv a příliv, moře nám přišlo pořád nastejno

- obrovský bohatství země i jednotlivců je ve výrobě sisalu, kterej se pěstuje ve formě rostlin agáve a vyrábí se z něj nejrůznější věci
- cedule "pozor krokodýli" hned u cesty nám moc nepřidávala na klidu

- příjemně nás překvapila relativně nízká vlhkost vzduchu, oproti Thajsku - pohoda jahoda

- na některých místech nás zarazila velikost vln, žádnej rybník to nebyl
- nikdo z domácích nenosí sombréro... klobouky to jo, ale tradičního obra jsme na nikom neviděli :(

- všudypřítomný nádherný street art 

- mexičani milujou hudbu a nedokážou bez ní žít, všude sebou nosí přenosný repráky všech velikostí a vyhrávají sobě i ostatním 

Ještě nám to nedá a musíme se vrátit ke smlouvání. To je totiž tady u nás něco tak neobvyklýho, že jsme z toho měli spoustu zážitků. V posledních dnech jsme nakupovali suvenýry, takže jsme si to stihli "užít".
Klasický scénář při nahánění prodavači... Jakmile procházíte kolem jejich stánku hned vyběhnou a začnou na vás mluvit... "español, inglése?" Nejdřív jsme poctivě odpovídali na všechny jejich otázky, ale to nás brzy přešlo. Vtipná je fáze, která přijde potom, začnou totiž hádat národnost podle toho, jak mluvíme. Nejčastěji tipovali francouze nebo rusáky. Jeden se ale opravdu trefil a spustil na nás: "ahoj, jak se máš? Koukni, všechno skorozadarmo". Když jsme se ho zeptali, kde se to naučil, řekl že od turistů... úplně nás odzbrojil, ale ustáli jsme to bez puštění jedinýho pesa. 

Většina z nich ale neumí ani anglicky, jenom mají naučený fráze: "one dolar, almoust free, ok free, just for you, special price" a samozřejmě jsme jejich amigo v každý situaci. Když už jde do tuhýho, vytáhnou kalkulačku a počítaj... "normal price" - většinou za všechno 700, potom "spešl price for you" 400. Na to my říkáme 200 a když nechtějí tak odcházíme. S každým krokem na nás pokřikují nižší cenu až je nakonec dostaneme tam, kam jsme chtěli. Moc se v tom nevyžíváme, ale jinak to s nima nejde, to bychom zkrachovali.

Tímto bychom naši cestu uzavřeli. 

Kdo by si chtěl projít celou naši Mexickou cestu podle fotek, připravili jsme kompletní galerii na ZDE (fotky jsou neupravený a reálný).

Díky za sledování a podporu 😎 Adios!

P&A