Cesta domů a shrnutí

Dva poslední dny jsme si nakonec užili, i přes vniklé okolnosti. Nechtěli jsme se vzdalovat od letiště, kdyby se cokoliv změnilo, takže jsme se ubytovali v centru Cancúnu a během dne vyráželi autem na pláž. Každý den jsme byli na jiný, aby se to neokoukalo :) Mezi hotelovými soukromými plážemi se dají najít hezké veřejné pláže. Vstup na ně je zdarma, většinou zaplatíte jen za parkoviště a potom za lehátko, když chcete. Jeden den jsme lehátek využili, snad úplně poprvý. Za cenu drinků a oběda, který bychom si stejně dávali jsme měli lehátka zajištěný na celý den.

Možná to byl osud a mělo to tak být. Měli jsme možnost se plácnout na pláž, číst knížku a odpočívat. Tohle přesně jsme měli v plánu, ale v průběhu dovolený se na to nedostalo.
V sobotu jsme zašli na místní trh na snídani a zažít autentickou mexickou atmosféru, tu jsme totiž mezi obrovskými luxusními hotely postrádali.
Samozřejmě jsme každou chvíli kontrolovali stav letenek a četli aktuální zprávy ze všech zemí, které naší cestu mohli nějakým způsobem ovlivnit. Ikdyž nám bylo fajn, už jsme se opravdu těšili domu... to je za normální situace samozřejmě přesně naopak. Pocit nejistoty nebyl příjemnej a uvědomovali jsme si, že už to není sranda. Připadali jsme si jako poslední bílí v celý zemi, což bylo večer v uličkách města nic moc.

Uteklo to rychle a konečně byla neděle ráno. Všechno už jsme měli zabalený, takže jsme vstali ráno v 6 a hned vyrazili vrátit auto a rychle na letiště...chtěli jsme mít radši dost času jako rezervu.  Když jsme vkročili do odletový haly zažívali jsme nepříjemný deja vu. Zamířili jsme rovnou do fronty na odbavení a ukázalo se, že časová rezerva se bude hodit. Ve frontě jsme strávili nekonečný dvě a půl hodiny.

Bohužel jsme nemohli udělat online check-in, protože systém házel chybu - Adamovi chybělo "M" ve jméně. Museli jsme si to teda prostě vystát, ale je pravda, že ani druhá fronta pouze na odbavení kufrů neubíhala moc rychle. Viděli jsme, že hodně lidí mělo stejný problémy jako my ve čtvrtek, takže se to všechno zdržovalo. Když projeli naše pasy, vytiskli letenky a vzali si náš kufr spadl nám neuvěřitelnej šutr ze srdce, to jste museli slyšet :D

Zbylo nám ještě pár pesos, takže jsme v duty-free obchodu koupili tři pálivé omáčky.
Co se týká bezpečnostních opatření - teplotu nám neměřili, sledovali nás ale termokamerou, které se nikdo nevyhnul. Počet lidí s rouškou nebo respirátorem byl necelých 10%. Pár lidí mělo rukavice, aspoň něco, když nesehnali nic na obličej. I přesto to na nás ale působilo, že většině lidí to bylo fuk, kdyby chtěli, mohli si dát přes pusu aspoň šátek nebo cokoliv.
Boarding začínal v 10 hodin, v 10:50 jsme měli odlétat. Když jsme viděli množství lidí, co přišlo po nás k check-inu, bylo nám jasný, že nemůžeme odletět včas... nakonec z toho bylo hodinový zpoždění. Několikrát jsme se šli ujistit, že máme pouze zpoždění a let není zrušenej, protože jsme věděli, že se to aktuálně děje. Naštěstí to nebyl náš případ. Pořád bylo co řešit, až Pája zapomněla na strach z lítání a zvládla start bez většího traumatu.

Čtyř hodinový let ulekl celkem rychle, ale jídlo nebylo součástí, takže jsme se kroutili hlady. Měli jsme sváču, ale nestačila. Nevěděli jsme, jak to bude na letišti v Kanadě vypadat, jestli si tam vůbec budeme mít co koupit. Za normálních okolností bychom šli do salónku, ale předpokládali jsme, že bude zavřenej. Po výlezu z letadla nás ale čekala další zkouška - projít kontrolou (skenování batohů, procházení rámem atd.) Jelikož jsme měli navazující let se stejnou společností, čekali jsme rychlou a pohodovou záležitost. Pánové u kontroly se ale asi špatně vyspali. Zaslechli jsme je říkat, že když jsme z Evropy (nejen my dva, ale většina letadla) tak na nás mají dvojitou pifku než na američany. Možná to bylo i tím, že na letišti bylo všeho všudy pět a půl lidí, tak se mohli nudit. Každopádně na nás řvali pokyny, jako bychom byli vězni. Polovinu všech zavazadel dávali k další kontrole a vyhazovali z nich věci. Stáli jsme tam jenom v ponožkách a bezmocně přihlíželi. U nás se jim nelíbili už zmíněný omáčky z mexického letiště. Co jinýho by mělo projít než zboží z duty-free shopu, v oficiálním pytlíku, zajištěný stahovací páskou a s účtenkou, že? Už jsme je viděli v koši, naštěstí jsme natrefili na nejmenšího debila v uniformě, takže nám dal šanci z každý lahvičku trošku ulejt a nechat si je. Takže Pája musela zpátky před kontrolu, vylejt peníze do záchoda a po cestě zpět absolvovat celou kontrolu znova. Opět sundat boty, projet omáčky skenerem - no komedie. Naše hladový nervy dost tekly. Když lahvičky doputovali ke kontrole, velice "milý" pán nám oznámil, že to v žádným případě neprojde. Odkazovali jsme se teda na jeho kolegu a jeho pokyny. Ten si to nakonec musel prosadit na vlastní zodpovědnost a pustil nás. Uf, díky kámo... slibujeme, že nezabijeme nikoho na palubě pálivou omáčkou.

Po chvíli ale přišla odměna ve formě otevřeného salónku, což znamená neomezené jídlo, pití a pohodlný sedačky. Překvapilo nás, že bylo otevřeno, protože většina obchodů a jiných salónků měli zavřeno, ale o to větší radost jsme měli. Hned jsme se vrhli na teplý jídlo, který bylo fakt výborný. Nemohli jsme vynechat ani sušenky a zákusky, no prostě jsme se přežrali. Díky zpoždění prvního letu jsme měli přestup jenom 4 hodiny a to uteklo rychle. Druhej let byl bez zpozdění a počet lidí s ochrannými pomůckami se zvýšil tak na 20 %. Letadlo nebylo plný, takže jsme měli trojsedačku jenom pro sebe, což pomohlo těch 7 hodin přežít. Samozřejmě se podávalo jídlo, který jsme do sebe ani nedostali :D
Když jsme přistáli v Neměcku, nahnal nám trošku strach celník na přepážce, přes kterou vedla cesta ven z letiště. Zkoumal naše pasy, vyptával se na cestu a chtěl vidět potvrzení o parkování. Se slovy: "tak jděte, ale rovnou domu!" jsme byli volný. Finální úlohou dostat se z únikovky bylo získat zpátky naše auto. Peripetie a domlouvání s pouze německy mluvící paní Hildou už asi vynecháme. Snad to čekaní venku v 2°C neodmarodíme.
Od domečku nás dělili 3 hodiny v autě a hranice. Tam jsme očekávali kolony, ale celej proces trval 3 minuty - kontrola pasů, informace o povinné karanténě a základní poučení. Žádný měření teploty ani nic jinýho.
Jsme šťastně doma. Tímto moc děkujeme všem, kteří nám psali s mysleli na nás. A největší díky patří Páji rodičům, kteří nám uvařili, nakoupili zásoby a připravili nás na následují dva týdny, který strávíme doma. O zábavu máme postaráno, musíme vyzkoušet všechny recepty z kuchařky :)

A teď shrnutí cesty, protože jsme toho viděli spoustu a spoustu věcí nás překvapilo.

Překvapilo nás, že:

- zelená salsa omáčka je vždycky pálivější než červená

- nejvíc nám chutnalo jídlo o kterým jsme nevěděli, že existuje (tortas)

- náš recept na guacamole se od jejich dost liší, nedávají tam vůbec chilli papričku a málo rajčat... doporučili bychom jim to zapracovat 

- nikde neměli chilli con carne, na který jsme se těšili (základní chyba - není to mexický jídlo, ale Americký s kořeny v Mexiku)

- kukuřici jsme čekali všude v hojném počtu a měli jsme jenom pár zrníček :( Když teda nepočítáme tortily, který se z kukuřice vyrábí, v téhle podobě jsme jí do sebe cpali horem dolem
- tradiční a pravé mexické tortily jsou ze 100 % kukuřičné mouky a jsou měkký a vláčný s průměrem cca 10 cm - pšeničné jsou obvyklý v Americe a Evropě

- tvrdý ohnutý prefabrikáty na tacos (které známe například z Mexického týdne v Lidlu) tam vůbec nenajdete

- nachos se vyrábějí ze zbytků kukuřičných tortil, který se nakrájí na trojúhelníčky a usmaží....takže úplně jiný než známe u nás

- objemové míry u pití nedávají smysl, např. 600 ml Coca coly nebo 473 ml piva
- voda není nikde pitná, takže si jí i domácí musí kupovat v plastu :/
- vodu na koupaní ohřívají na střechách v černejch kubíkovej nádržích a tlak ve sprše je proto většinou hodně malej

- použitý toaleťák se nehází do záchodu, ale do koše vedle (mysleli jsme, že to tak funguje jenom v Asii)

- semafory jsou umístěný až za křižovatkou, takže si ho vůbec nemusíte všimnout nebo váháte, jestli je to ten správnej pro vás

- platbu chtějí všude v hotovosti, i v hotelech 

- neuvěřitelný množství policistů, všichni si užívají houkačky a majáky na autech při jakýkoliv příležitosti , jako malí Jardové

- poloostrov je totální placka, nikde žádnej kopec

- nezpozorovali jsme odliv a příliv, moře nám přišlo pořád nastejno

- obrovský bohatství země i jednotlivců je ve výrobě sisalu, kterej se pěstuje ve formě rostlin agáve a vyrábí se z něj nejrůznější věci
- cedule "pozor krokodýli" hned u cesty nám moc nepřidávala na klidu

- příjemně nás překvapila relativně nízká vlhkost vzduchu, oproti Thajsku - pohoda jahoda

- na některých místech nás zarazila velikost vln, žádnej rybník to nebyl
- nikdo z domácích nenosí sombréro... klobouky to jo, ale tradičního obra jsme na nikom neviděli :(

- všudypřítomný nádherný street art 

- mexičani milujou hudbu a nedokážou bez ní žít, všude sebou nosí přenosný repráky všech velikostí a vyhrávají sobě i ostatním 

Ještě nám to nedá a musíme se vrátit ke smlouvání. To je totiž tady u nás něco tak neobvyklýho, že jsme z toho měli spoustu zážitků. V posledních dnech jsme nakupovali suvenýry, takže jsme si to stihli "užít".
Klasický scénář při nahánění prodavači... Jakmile procházíte kolem jejich stánku hned vyběhnou a začnou na vás mluvit... "español, inglése?" Nejdřív jsme poctivě odpovídali na všechny jejich otázky, ale to nás brzy přešlo. Vtipná je fáze, která přijde potom, začnou totiž hádat národnost podle toho, jak mluvíme. Nejčastěji tipovali francouze nebo rusáky. Jeden se ale opravdu trefil a spustil na nás: "ahoj, jak se máš? Koukni, všechno skorozadarmo". Když jsme se ho zeptali, kde se to naučil, řekl že od turistů... úplně nás odzbrojil, ale ustáli jsme to bez puštění jedinýho pesa. 

Většina z nich ale neumí ani anglicky, jenom mají naučený fráze: "one dolar, almoust free, ok free, just for you, special price" a samozřejmě jsme jejich amigo v každý situaci. Když už jde do tuhýho, vytáhnou kalkulačku a počítaj... "normal price" - většinou za všechno 700, potom "spešl price for you" 400. Na to my říkáme 200 a když nechtějí tak odcházíme. S každým krokem na nás pokřikují nižší cenu až je nakonec dostaneme tam, kam jsme chtěli. Moc se v tom nevyžíváme, ale jinak to s nima nejde, to bychom zkrachovali.

Tímto bychom naši cestu uzavřeli. 

Kdo by si chtěl projít celou naši Mexickou cestu podle fotek, připravili jsme kompletní galerii na ZDE (fotky jsou neupravený a reálný).

Díky za sledování a podporu 😎 Adios!

P&A

Významný den 18.3.

V tehle den před dvěma roky jsme si řekli ano :) A tak to chtělo nějakej spešl progam. Zvolili jsme novodobý div světa Chitzen Itzá.

Ráno jsme hned po snídani vyrazili z Valladolidu, asi 45 minut cesty. Chtěli jsme dorazit co nejdřív, než dorazí davy Američanů z resortů. Povedlo se nám to a pár okamžiků jsme měli jenom pro sebe. V areálu se nachází staveb víc, ale nejznámější je právě tahle Kukulkánova pyramida, kterou vidíte na fotce. Je opravdu neobvykle zachovalá a její propracovanost úžasná. Pro více info klikněte ZDE. Historie celého místa je zajímavá, takže stojí za přečtení.

Odjížděli jsme chvíli před polednem a střídali nás davy hrnoucí se z autobusů a minivanů. Navíc už bylo pěkný horko, takže nejlepších čas vyměnit architekturu za přírodní krásy. Jeli jsme se zchladit do nedaleké cenoty. Věděli jsme, že je to ta nejznámější na poloostrově díky jedinečnosti, ale i poloze blízko k turistickým centrům. Váhali jsme, jestli tam vůbec jet, ale naštěstí jsme to nevzdali a viděli něco naprosto dechberoucího.         

Polouzavřená cenota, do které se ze "stropu" spouštějí liány a padají vodopády. Voda byl příjemně osvěžující a naprosto čistá. Počet lidí byl ucházející, takže jsme si mohli v klidu zaplavat a kochat se.

Po cestě zpět jsme jsme se podívali, jak se vyrábí tequila. Měli jsme ochutnávku několika vzorků s dobou zrání v sudech od 1 do 6 let, chuťově to byl velký rozdíl. Lze to snadno poznat podle barvy - čím tmavší tím starší a dražší.

Potom co jsme se vrátili zpátky do města nás čekalo několik nepříjemných a stresujích hodin. Změnili nám let, takže jsme se snažili to všemožně vyřešit. Nekonečně jsme obvolávali tel. čísla v rámci celého světa, bohužel bez úspěchu. Všude stále obsazeno nebo vypnuto, na emaily odeslané před několika dny stále žádná odpověď. Po poměrně rychlé úvaze jsme se rozhodli pro koupi nových letenek přes osvědčenou společnost Air Canada, se kterou jsme přiletěli. Chtěli jsme odletět co nejdříve, takže jsme koupili letenky na čtvrtek večer. Hned ráno jsme se přesunuli do Cancúnu, loučili jsme se s mořem, dali si poslední jídlo a ve 3 jsme jeli vrátit auto. Už jsme se viděli doma na gauči. Bohužel nám ale na přepážce oznámili, že letět nemůžeme. Canada zavedla omezení pro cizince - max. jeden přestup v délce 8 hodin, což jsme nesplňovali. Odkázali nás na informace, kde jsme 3 hodiny nervózně postávali. Co si budeme nalhávat, bylo to peklo. Navíc jsme měli respirátory, takže v tak enormním stresu rychle docházel dech. Jen okrajově pro info: byli jsme jediný, kdo se nějak chránil, po epidemii ani náznak. Naštěstí se nám podařilo změnit datum letu na nejbližší možný a to v neděli ráno. 

Zbylé dva dny využijeme k odpočinku a nachytáme ještě trochu sluníčka. 

Omlouváme se tímto za prodlevu v příspěvcích, ale nějak na to nebyla nálada ani čas. Držte nám palce, ať se vrátíme bez problémů. 

Izamal - žluté město

Dneska jsme si trošku přispali, teda aspoň jsme to měli v plánu. Vzbudili jsme se v 8, sice unavený, ale už nám to nešlo. Po snídani jsme šli k bazénu a chtěli si dát chvíli pohodičku. Bazén byl opravdu osvěžující, brrrr. Oproti vzduchu to byl šok, už v 9 nám to ukazovalo 30 stupňů (pozn. red.: odpoledne 36° a to už bylo horko i Páje).

Kolem poledne jsme se zabalili a vyrazili na cestu. Moc jsme se těšili... čekalo nás městečko Izamal, kde je všechno žluté. 

Touhle krásnou barvou jsou natřený všechny budovy ve městě včetně krásnýho kostelního areálu. Ten byl vybudován v roce 1553 Španěly, kteří přijeli, rozebrali šest pyramid a z jejich materiálu na stejným místě postavili koloniální stavby.

Celý město je extrémně fotogenický a pastva pro oči. Do toho pohodová atmosféra a zážitek je na světě.

Moc restaurací ve městě není, ale měli jsme štěstí a vybrali si tu nejlepší. Krásnej interiér, obsluha v místních krojích a výborný jídlo. Chtěli jsme zase zkusit něco, co jsme ještě neměli. Pája si dala "Salbutes" , což jsou smažený tortily a na nich obloha. Adam si dal tradiční jídlo Izamalu "Relleno Negro" - krůtí a vepřové mleté maso v černé omáčce, jejíž barva vzniká při míchání a pražení chilli papriček. Žlutá nesmí chybět, vařené vejce a k tomu samozřejmě teplé tortily. Překvapivě to moc nepálilo :) 

Naším cílem pro dnešek je město Valladolid, kde strávíme dvě noci. 

Zítra ráno budeme brzo vstávat, čeká nás známý Chitzen Itzá, takže dneska jdeme spát hned po večeři a pivu na zahrádce. Ještě jsme nezmiňovali, že se tu stmívá docel brzo, cca kolem 7, takže to není jako v létě u nás. Dobrou.

Mérida

Mérida, hlavní město státu Yucatán je označováno jako jedno z nejlepších míst k životu v celém Mexiku. Má zhruba milión obyvatel, vzdálenost od moře 50 km. Průměrná denní teplota 33 stupňů, průměrná vlhkost 72% - a to je znát. Hned jak jsme vylezli z auta cítili jsme změnu vzduchu. Nepofukuje tu žádný větřík, vzduchu se vůbec nehejbe a z rozpálených staveb v celém městě sálá horko. 

Pzn. vlevo na fotce můžete vidět typický křesílka pro tento region. Mají to dobře vymyšlený, na povídání super!

Mapa města - krásně pravidelné ulice, který nemají jména, ale jsou označený čísly. Sudý kolmo, lichý vodorovně. Ve většině měst v téhle oblasti je to stejný. 

Ráno po luxusní hotelový snídani vyrážíme na obhlídku historického centra. Už po 5 minutách nám teče čůrek po zádech. Takže to neprodlužujeme a děláme jen to nejdůležitější - nákupy. Jelikož tady ještě pár roušek mají, koupili jsme si je do zásoby. V lékárnách sice vyprodáno, ale rebelský kousky jsme sehnali ve skateshopu. 

A ještě jednu věc - nový botičky. Včera se Páje totiž jedny úplně rozpadly, to asi jak moc chodíme. Takže uznejte, že si je zasloužila.

Šli jsme se trošku aklimatizovat do hotelu, zabalili a vyrazili na cestu. První zastávkou bylo muzeum Mayské civilizace. Z dálky vypadalo jako Andreovo čapák. Naštěstí s tím nemá nic společnýho. Dozvěděli jsme se zajímavý informace prostřednictvím různorodých a interaktivních expozic. 

Dál jsme pokračovali na pláž Las Dunas. Dlouhá pláž bez jediný palmy... když jsme to viděli trošku jsme se vyděsili. Naštěstí tam poměrně foukalo, takže se to dalo vydržet. Největší překvapení bylo, že jsme mohli zajet autem v podstatě až k moři. Voda byla krásně teplá a vlny nás zabavili na docela dlouho. Potom jsme se snažili nachytat trošku bronzu.

Poslední zastávkou bylo rybářské město a významný přístav Progreso. Jeho přístavní molo měří více než 4 kilometry. 

Se západem slunce jsme se začali vracet do města. 

Jelikož jsme měli levný oběd u stánku můžeme si k večeři dovolit něco lepšího. Dali jsme si kopec guacamole jako předkrm a jako hlavní jídlo jsme zkusili něco novýho. Když máte menu jenom ve španělštině, je to vždycky trošku adrenalin 😀 Adam si dal vepřový marinovaný maso, jak jinak než s tortilma a spoustu omáček k dochucení. 

U Páji vyhrála vegetariánská verze "Ke - burro". Něco mezi buritem a enchiladas.

Všechno bylo výborný a strašně sytý. Ležíme na lehátkách u bazénu a odfukujeme...

San Francisco de Campeche

San Francisco de Campeche je hlavním městem stejnojmenného státu Campeche. Nachází se na břehu Mexického zálivu na západě poloostrova Yucatán. Je jedním z mála měst na severoamerickém kontinentu, která mají dochovalé městské opevnění pocházející z koloniálního období - bylo vystavěno jako obrana před nájezdy pirátů. Všechny významné stavby jsou umístěny do tohoto opevnění. 

Ulice v celým městě jsou uspořádaný do pravidelných čtverců, takže se poměrně snadno orientuje. Domy mají různobarevné fasády i dveře, což vytváří krásnou atmosféru. 

Ráno jsme vstali brzo, abychom si město v klidu a bez vedra prošli. Zvládli jsme to bez lidí, ale sluníčko už pralo. 

Došli jsme až na promenádu k moři... Adam už od včera toužil po dobrým záběru mexický vlajky - největší vlajky, co jsme kdy viděli. 

Díky konání velkého závodu triatlonu byla uzavřena polovina města. Pozitivní bylo, že jsme měli celou část města pro sebe, negativum jsme zjistili později, a to ve formě zavřených silnic a celkových komplikací v dopravě. 

Většina obchodů a restaurací otevírá v 9 ráno, takže jsme na snídani mohli až po procházce. Našli jsme tradiční mexickou... Dali jsme si vejce na dva různý způsoby, míchaný ala mexikana a volský na způsob "rancheros". K tomu teplý tortily, džus, voda a dobrý kafe. Napápli jsme se královsky za 200 pesos i s dýškem. 

Už i sem došli nějaký opatření týkající se koronaviru - ve všech restauracích i stáncích mají čtyřlitrový desinfekce volně k použití, dneska nám cákli rovnou do rukou při vstupu. Párkrát jsme viděli gumový rukavice u číšníků a řidiče autobusu s rouškou. Zatím to byli spíš výjimky, ale míříme do velkýho města Mérida, takže předpokládáme, že to bude častější. Nebudeme tvrdit, že nás to netrápí, protože to není pravda. Každý den (několikrát) sledujeme aktuální situaci skrze oficiální zdroje a to v ČR, Mexiku i Německu, přes který se vracíme domu. V současný chvíli jsme upravili trasu, abychom byli blíž ke Cancúnu a v případě potřeby se tam dokázali rychle přesunout a odletět. Náš původní let je ale zatím potvrzenej, tak snad to tak zůstane.

Po třech hodinách cesty dorážíme k večeru do města. Tady něco pro Chocholovi 😀

Hotel jsme tentokrát zvolili v trošku vyšší kategorii - čtyř hvězda z padesátých let. Splňoval všechny naše požadavky: parkování, bazén, snídaně a pračka. Takže ihned po příjezdu házíme věci do pračky, konečně! 

Vybavení je sice starší, ale stačí. Navíc jsme 5 minut od centra. A podržte se... za noc platíme 600 pesos pro oba. 

Večeři tentokrát hledáme náhodně. Sedáme si do většího bistra ve vedlejší ulici od hlavního náměstí. Objednáváme enchiladas, protože ty jsme ještě neměli a známe je jenom z ČR. Jedny vegetariánský se zeleninou a verde, tedy zelenou trošku pikantní omáčkou. Druhé plněné kuřecím masem s tradiční omáčkou mole, jejíž hlavní přísadou je čokoláda.

Máme ještě chuť na drink, takže usedáme k živé hudbě a našemu prvnímu panáku tequily. A světe div se, dostáváme k ní limetku namočenou do soli a to jsme opravdu nečekali. Tady člověk snadno vyčerpá svůj denní příjem soli 🤭

Cestování v čase

Jsme tu už týden, naše trasa se začíná pomalu obrhacet a vracíme se z jihu poloostrova po druhém břehu zpátky nahoru. Dnes je naplánovaný nejdelší přejezd a to kolem 500 kilometrů, 5 hodin v autě.Šílená představa, ale bereme to jako dobrodružství a i po cestě se toho dá spoustu vypozorovat... navíc během cesty stihneme vystřídat dvě časová pásma (aktuálně jsme od vás 7 hodin, ne šest). 

Poznatky z cest:

- Fascinujou nás americký tracky. Adam je samozřejmě pozoruje od prvního dne. Táhnou klidně dva až tři dlouhatánský návěsy jakoby nic. Chtěla bych je vidět s tím couvat.

- Místní mají rádi oheň - místo sekání trávy v příkopě jí radši zapálí. Současně taky probíhá sklizeň cukrové třtiny, která se taky vypaluje, takže cestou několikrát projíždíme hustým dýmem. To co bychom chtěli, aby zapálili, ale bohužel nehoří... Kudy jedem cítíme silný závan trávy, tu si asi schovávají pro sebe. Je nám jasný, že džungle je tu plná políček, úplně jako v Nekecej a pádluj.

- Nejsme si jistý, jestli byli dřív retardéry nebo prodavači, každopádně na každým z nich přiběhnou až k autu a nabízejí o stošest.

- I z cesty je vidět, že podloží tady opravdu tvoří jenom vápenec, všude je bílo. Hnědou hlínu tady nenajdete.

- Vidět osla čekat na bus na zastávce - splněno. 

- Chevrolet ovládá silnice, nic jinýho tu v podstatě nejezdí. Oprava - kromě starých brouků, ve kterých tu mají velkou zálibu... Nevíme, kde se to vzalo. 

- Policejní auta i vojáky tu vidíme často, jak na silnicích tak ve městech... mnohem víc než v ČR.

- Počet cestujících ani jejich bezpečnost nikdo neřeší. Na motorce se jezdí ve čtyřech,v autě klidně v 8. Ve stoje i na korbě.

- Benzín stojí v průměru 19 pesos, takže plná nádrž za 500. U každýho stojanu je obsluha, která vám natankuje a rovnou vás i zkasíruje. 

Po cestě máme opět kulturní vložku a to archeologické naleziště Becan. Rozlehlejší areál kousek od cesty, který je zapsán v Unescu, ale není moc navštěvovaný vzhledem k vzdálené poloze od turistických center. Vstupné je 65 pesos na osobu, což je zlomek ceny oproti známějším místům. Potkáváme tu všehovšudy 10 lidi... Většinou jsme sami a máme možnost si všechno v klidu prozkoumat a vychutat si tu krásu. Stavby jsou obrovské a velmi zachovalé. Za nás zatím top! 

Jedeme a jedeme... Signál žádnej, obchody žádný, hlad velkej. Zhruba v půlce cesty projíždíme ospalou vesnicí neznámého jména. Koukali tam na nás, jako bychom byli první bílí po dlouhý době. V rámci honu za jídlem vlezeme asi k někomu do obýváku, ikdyž to vypadalo jako restaurace, těžko říct. Hned vedle je naštěstí opravdová restaurace, ikdyž bych to tak asi nenazvala. Prostě pár plastových stolů, malý pultík na přípravu jídla a majitel, kterého jsme vyrušili od čtení. S přehledem zvládáme jazykovou bariéru a dáváme si tortas (plněná bageta, to už ale všichni určitě znáte) a půl litrovou colu. Měli jsme takový hlad, že fotka neexistuje, bylo to tak vynikající! Když přijde na placení, výslednou částku rozumíme, ale nevěříme - 60 pesos. Rozpačitě tedy platíme a přihazujeme dvacku s muchas gracias, čímž  vykouzlíme na jeho tváří velký úsměv. Všichni jsou spokojení :)

Když jsme konečně online, hlášku navigace "pokračujte rovně" bereme jako výsměch... 

50 km před cílem opravují silnici, takže jsme navedeni na objížďku. Sjíždíme z hlavní na prašnou cestu uprostřed cukrových polí.

Poprvé se trošku bojíme, protože jsme tam úplně sami uprostřed ničeho a nevíme, kde vyjedeme. Máme podezření, že nám někdo hacknul navigaci. Co nám to ta blbka provedla? Takže díky Google maps... Ne počkat, kdo že to vyplul placený trasy a proto jsme jsme jeli tudy? Ehm, trošku fail, viď miláčku 🤦‍♀️😃 Vrátili jsme se na dálnici a zaplatili 77 pesos celníkům za průjezd, uf jsme zpátky v civilizaci. Všechno zlý je ale pro něco dobrý, viděli jsme cukrovou třetinu opravdu z blízka a cítili její sladkou vůni, to se vám jen tak nepoštěstí. 

Po tom co konečně dorazíme na hotel si dáváme rychlej bazén na schlazení a pádíme k moři na západ slunce. Byl krásnej, ale strašně rychlej. Ani jsme se nestihli uvelebit na vyhlídce a už bylo za horizontem. 

Po cestě zpět obdivujeme krásné stavby města. 

Bacalar

Celý dnešní den jsme měli čas na prozkoumání laguny. A jak lépe to udělat než z lodi. Hned ráno jsme proto vyrazili na výlet. Na lodi nás bylo cca 15 a kapitán vypadal jako Rainbowman. Jeho výklad byl určitě moc zajímavej, bohužel ale ve španělštině, takže jsme rozuměli každý pátý slovo. Měli jsme několik zastávek. Hned první byla cenota Nergo, která je součástí laguny. Pozná se podle mnohem tmavší barvy, jde do hloubky až 90 metrů. 

Dopluli jsme do zátoky pirátů, kudy dříve vedla hlavní pirátská trasa. Voda měla nádhernou barvu a bylo tam i bahínko na lázeň. Čachtali jsme se asi hodinu a vůbec se nám nechtělo pryč.

Cestou jsme viděli i ptačí ostrov a nejvíc zajímá věc byli "stromatolity". Vypadají jako kameny, ale jsou to nejstarší organismy na světě. Produkují kyslík, čistí vodu a je jich tady nejvíc na světě. 

Dostali jsme hlad, jak taky jinak... Oběd jsme si dali v restauraci La Piña. Měli krásnou zahradu, stylovou výzdobu, výbornou piñacoladu i jídlo, ale to čekání... Strávili jsme hodinu od objednávky okukováním cizích stolů a modlebím, aby už přišla řada na nás. Nakonec jsme se dočkali. Adam konzerva si dal burito, Pája vyzkoušela novinku - Huarache ve vegetariánské verzi. 

Porce byly obrovský a po drinku jsme měli pěkně těžký nohy, ale museli jsme to jít rozchodit. Čekala nás pevnost San Filipe, ležící přímo naproti laguně. Sluníčko pálilo, takže jsme se nezdrželi moc dlouho.

Jdeme se ochladit do laguny. K tomu povinná Corona, aby se to schladilo i zevnitř. Chilujem do šesti a pak už zbývá jen véča. Dlouho jsme neměli tacos, takže nacházíme podnik, který se specializuje pouze na toto jídlo a vybíráme si variaci několika druhů.

Véča za 150 pro oba. Po cestě na hotel zapadneme do stylovýho baru, kde mají happy hours na drinky (2 za cenu jednoho)... co víc si přát.

Takže před spaním ještě pomodlit, vyčůrat a Margaritas. 

Adios muchacos.